Oskar Lorenz byl střelec německého bombardéru Focke-Wulf Fw 200 Condor, jediný z celé posádky přežil. Když se zasažené komíhající letadlo rozbilo o zem, vypadl z kukaně a neuhořel jako pilot, bombometčík a navigátor. Jako kluka mě „starej Lorenz“ děsil a zároveň přitahoval – děti nějak lépe zvládají tyhle dvousečné emoce, víš, Gréto. Kupředu nachýlená postava
Hořely knihy a pak hořely lesy Aniž bys zapálil, aniž sirkou škrt Oma se ptala Mein Gott, Bože kde jsi? A z háku ve sklepě se odvázala smrt Hořely lesy a pak hořela hlína Prší už od jara a nepřestane už Voda jak stíny po zdech tiše vzlíná Rezavá kočka, branka, klika, nůž
Deprese utápím v chlastu Snídám jen zubní pastu Nejlíp teď je mi v lese ten moje ticho snese
Moje malá kočička v prdeli má očička Někdy na mě zírá díra všehomíra
Poněkud hloupý, jak by řekla Marie, nebo spíš fak hodně pitomej nápad, tyhlety hry a soutěže, pomyslel si Franta a podrbal se na bradě – měl bych se voholit, sakra, pátek pozejtří, vyrazím někam, aby to zas nebylo jako když metromani táhnou z noční. Metromani – tohleto divný jméno. Od té doby, co taxíky jezdí
Už klade vajíčka už klade malé pasti Pírko jak vějička vznáší se nad propastí Křičící prsty přičítáme slasti Ta trocha krve … Jen projdi skrz – ty jak napoprvé
tak už se kácí v našem lese lítají třísky vrací slzy co všechno srdce neunese někdy ne … blízký příliš brzy
zatáhnu rolety roztáhneš nohy oba jsme prokletý i Bůh má rohy
