Paní na čtyřce u stolku naproti mně čte „Z čeho kvete lotos“. Já čtu „Z čeho kvete kokos“ a navíc mi tam skáčou jiný písmenka.
Přes uličku máma a dvě slečny: Mami prosím tě, jízdenku mám v mobilu, ukážu ji pak za nás všechny, máš místenku k oknu jsem ti vybrala, ne, nechci jídlo… máma vytáhne řízek v housce, s plnou pusou pak konverzuje s partou důchodců, co chtěla jet přímým vlakem do Břeclavi, jedou za kamarádem co bydlel v Ústí, pracoval v Metalu, ale vlak zrušili, a oni se předtím nemuseli starat a teď se musí starat. Na stolu mi leží růžový Haruki Murakami, ale i kdybych se dokázal soustředit, nemám šanci, budou mlít, dokud jim nevyschne v puse. Jsou starý, mohlo by brzy. Hm, vzpomněl jsem si teď na úplně opačné situace v mladých místech stejně růžových jako je ten Murakami.
Parta co jede jiným vlakem a tváří se u toho jak kdyby odložili start raketoplánu, má karbanátky. Teď si paní na dvojsedačce pro jistotu stouply aby přes opěradla mohly lépe konverzovat s řízek paní a jejich parťákem, kterému laskavě vysvětlují, že do Ameriky se musí přestupovat.
Míjíme Porta Bohemica a já si budu muset vzít sluchátka, nebo mi mrdne.
Krušnohor a Ostravan, část první
Sobota, 11. července 2026, po deváté ráno
—
Už chlastaj
